Beránek Benedikt
Beránek Benedikt se těší do školy
Moje babička mi jednou svěřila tajemný příběh, který ji řekla její babička a té zas ta její a nikdo už přesně neví, přes kolik babiček se tento příběh vypráví, ale jisté je, že je pravdivý, protože je z té doby, kdy lidé zvířátkům rozuměli a pochází od jedné ovečky, která ho jednoho dne pověděla malé holčičce nebo chlapečkovi a od nich se to dozvěděla moje praprapramockrátprababička.
Není to zas tak moc dlouho, kdy na světě ještě nežili lidé, ale byla tu všelijaká možná zvířátka, malá či velká, s chlupem či opeřená, zobatá či zubatá, s kopýtky či ploutvemi, prostě všechny různé zvířecí bytosti, které si už ani člověk nedokáže představit. A nemyslete si děti, že to bylo jiné než teď. Zvířátka žila podobně jako my a nejchytřejší z nich byli beránci. Měli vlastní městečka a vesničky, v nich beránčí domečky, obchůdky, kostelík, radnici, dokonce i beránčí hřiště, školku i základní školu.
A vjednom domečku žila rodina Beránkova, tatínek s maminkou a tři beránci. Nejstarší se jmenoval Benedikt, maminka mu říkala Beni.
Byl konec prázdnin a zítra se mělo jít poprvé do školy. Benedikt měl již vše na tento první školní den přichystané, tatínek mu koupil krásnou školní tašku, penál, sešit a přezůvky. Večer mu maminka vydrhla kopýtka, aby dělal parádu, tatínek ostrouhal pastelky, s kterými si celý den malovali jeho bratříčci. Beni se moc těšil a ještě před spaním potajmu šel nahlédnout oknem do třídy, jak to tam paní učitelka nachystala a kde asi bude sedět.
Přišel ke škole a co nevidí. Okno do třídy bylo pootevřené a byl z něj spuštěný malinkatý žebřík, do kterého by ani kopýtko nedal. Byl plný zvědavosti, co se to tam ve třídě děje a kdo tak malinký mohl po žebříčku vylézt a co tam pohledává, vždyť je to jejich beránčí třída. Přitrkal si růžky bedýnku, co se povalovala poblíž, šup na ni a již strká zvědavě čumáček dovnitř. A co nevidí? Vůbec nic. Nic. Podivil se a bylo mu to moc podezřelé. Už chtěl jít domů, když na něj promluvil úplně stařičký beránek, který šel náhodou kolem a Benedikta si hned všiml, protože to byl bývalý školník Berlička, kterému mezi dveřmi neproklouzla nikdy ani beránčí bleška.
„Copak tady beránku pohledáváš? Za chvíli bude tma a beránci už mají být dávno v pelíškách.“
„Víte, já tady odhaluji záhadu.“ vysvětloval Benedikt a ukázal na spuštěný žebřík.
Berlička si prohrábnul svoji šedivou bradku a povídá: „Víš beránku, na to bys nikdy nepřišel, to co se tam děje, hned tak někdo neuvidí. To bys musel být čerstvým prvňáčkem a musel bys ses dívat skrz zelené pravítko.“
„Ale to já jsem“odvětil Benedikt, „ale nemám zelené pravítko,ach jo“ zesmutněl.
Bývalý školník Berlička se pousmál a z kapsy vytáhl zelené pravítko, se kterým každý předvečer prvního školního dne ke škole chodil a čekal na nějakého zvědavého prvňáčka až do dnes, konečně se dočkal.
„Tady máš, podívej se a vše mi, jak uvidíš, pověz.“
Benedikt poděkoval, vyskočil na bedýnku a už se dívá přes pravítko. Nevěří svým očím, žasne a jazyk se mu zadrhává. To co vidí, svět ještě neviděl. Po žebříčku šplhají takové divné věci, jedna vypadá jako domeček, druhá zas jako Betlíčkovy brýle, jiná jako měsíc na obloze či na jezeře, jiná jako hřebínek, něco jako naběračka… prostě samé prapodivné věci. Šplhá to po žebříku do třídy a tam jako by tomu narostla křídla, vznáší se to po třídě a vůbec to nespadne. Nerozumí tomu, pak si všiml, že na každé lavici před židličkou roznáší krásná ovečka květináč s podivuhodnou rostlinkou. Z hlíny trčí takový malý ocásek a na konci místo květu je zatím ještě poupátko.
Benedikt to vše dopodrobna Berličkovi popsal a tomu to vše bylo jasné, jelikož to tušil. Vysvětlil beránkovi, že ty podivuhodné věci, co se vznášejí po třídě, jsou písmenka a číslice a čekají na každého beránka, který se je naučí aby mu ouškem vklouzly do hlavy a pak je na vždy bude znát. A ta krásná ovečka, to je Moudrost a před každého prvňáčka pokládá květináč štěstí. Čím víc se beránci naučí, tím víc budou mít v životě štěstí, protože tato kytička se zalévá ne vodou ale dobrými známkami.
No Beni ten jen žasnul. A protože se už stmívalo, musel už běžet domů. Rozloučil se a ještě před usnutím si vše promyslel a slíbil si, že se bude snažit dobře učit, aby posbíral všechna ta krásná písmenka a číslice a hlavně aby měl hodně dobrých známek, aby měl v životě opravdové štěstí.
